Pokud se jednoho dne rozhodnete, že se budete věnovat McKenzie terapii, tak se asi setkáte s částečným nepochopením nebo kritikou Vašich kolegů či nadřízených. Někdy mě trochu i zaráží nepochopení, ze stran těch co mají celý kurz za sebou. Přístupů, které ve fyzioterapii využíváme je nepřeberné množství, a stále nové přibývají, ačkoli často nejsou podložené klinickými studiemi a jsou založeny spíše na teoretických poznatcích nebo se částečně opírají o jiné postupy.

Časté nepochopení mě však neodradilo od toho používat tuto metodu, protože opravdu výsledky přináší a pacienty je velmi kladně vnímána. A s jakými názory jsem se doposud setkala?

Problematika měkkých technik

Velmi časté a co mě překvapuje je větší nepochopení z řad zdravotníků než pacientů. Ve chvíli kdy pacient přichází s nějakým problémem a ten se daří zmírnit, tak trocha vysvětlení postačí na to, aby po Vás pacient masáž nevyžadoval. A vlastně spousta pacientů přivítá, že se mu snažíme problém vysvětlit.

Nehledáme tolik zkrácené svaly, bolestivé body (tzv. Trigger pointy) nebo fascie. Ačkoli péče o tyto měkké tkáně může být příjemná, tak se také nálezy objevují i u těch, kteří žádné bolesti nemají a my jako terapeuti nejsme schopni říct, že právě tento bolestivý bod je příčinou všech potíží. Protože s velkou pravděpodobností není.

Někdy ale využijeme nalezení zkrácení nebo bolestivého bodu při vyšetření. Otestujeme před a po terapii a sledujeme, zda dojde ke změně. Naše priorita je, aby pacient odcházel bez bolesti a a v co nejlepší kondici. Ošetření měkkých tkání je jistě příjemné, ale nevede k dlouhodobému odstranění bolesti, jelikož je spíše následkem vzniklých potíží.

Určité mobilizační techniky a i techniky měkkých tkání mohou být užitečné, ale není to součást léčby každého pacienta s bolestmi. U nespecifické bolesti zad je to spíše malý počet pacientů, u kterých je nutné zvolit některou z těchto technik.

Naše terapie je spíše aktivní než pouze pasivní. Snažíme se, aby si uměl pacient poradit i sám a pochopil, co způsobuje jeho obtíže a jak si od nich může pomoci v budoucnu i sám. Snažíme se nevytvářet v pacientovi pocit, že při každé bolesti musí navštívit odborníka. Protože často nemusí.

Jednoduchost

Ano, často pacient odchází s jedním cvikem. Ale abychom se k tomu jednomu dopracovali, tak to stojí poměrně hodně úvah a pacient odpoví za půl hodinu na desítky otázek. Za tím jedním cvikem stojí důkladná diagnostika a každý pacient může dostat jiný cvik v jiném “dávkování”. A ano, pokud se diagnostika zadaří, tak je průběh terapie často jednoduchý a nezabere tolik času.

Bohužel ale vidím, že spoustu terapeutů, kteří mají jen povrchové znalosti McKenzie metody, dávají pacientům nějaký cvik bez nutného vyšetření. Překvapilo mě, že právě ty kolegové, kteří McKenzie kritizují, postupují právě takto. Řeknou, že cvičí dle McKenzie a dají pacientovi záklon. Do toho přidají nějaké stabilizační cvičení a eventuálně nějaké měkké techniky.

Tolerance a individuální přístup

Někoho možná překvapí, jak málo z nás co děláme MDT třeba zajímají některé odchylky. Ale aby to nevyznělo tak, že některé problémy ignorujeme, tak se to pokusím uvést na pravou míru. První co bych rozlišila je, zda je například to že pacient stojí nějakým způsobem nakřivo něco pro něj nového. Pokud ano, tak se to stává v terapii jednou z priorit. Pokud je to však něco s čím pacient žije už několika let, tak na danou věc zbytečně neupozorňuji, ale občas si ji poznamenám a sleduji, zda se oblast při terapii nějak mění. Jestliže pacient odchází bez obtíží, tak i fakt že má jedno rameno výš, mi nevadí.

Lidské tělo je přirozeně asymetrické. Jednu nohu máme silnější a jednu ruku zase dominantní. A v našich poznatcích nejsme tak daleko, abychom mohli rozhodně říci, zda je jiné vykrojení pasu na jedné straně špatně nebo ne. To může být velmi individuálně, ale není třeba pacienta „strašit“. Hrozí riziko, že se na tuto část těla upne, může ji více šetřit a vytvoří si strach z pohybu obecně.

“Jen stojíme a koukáme”

Také jsem se setkala s názorem, že se jen díváme, jak pacient cvičí a jen mu dáváme další a další cviky. Není to ale tak, že bychom měli seznam cviků, které postupně “zkoušíme” a dáváme pacientovi za domácí úkol. Každý zvolený cvik je odvozen od důkladného vyšetření a nestřílíme jen od boku. A možná to může vypadat, že jen stojíme a koukáme, ale v danou chvíli pacienta stále vyšetřujeme. Stále sledujeme jeho reakci a dáváme dohromady tu nejlepší léčbu, kterou můžeme v danou chvíli nabídnout. Není to bezmyšlenkovitý proces, ale naopak velmi intenzivní diagnostika.