Dnešní příspěvek je trochu z jiné perspektivy a zároveň přináší i dávku kritiky. Ráda bych sdílela pohled fyzioterapeuta a to jaké nároky jsou na nás kladeny. A taky jaké si vytváříme často sami. Jedná se o čistě moji osobní zkušenost, a tak je dost možné, že jiní kolegové to vidí jinak. Pro Vás, pacienty i „nepacienty“, je to takový pohled do života fyzioterapeuta.Fyzioterapeuta především na ambulanci.

Běžná délka terapie = 30 minut

Je naprosto běžné, že na jednoho pacienta připadne 30 minut času. Některá pracoviště mají dobu prodlouženou na 50 nebo 60 minut, ale to je většinou tím, že si pacient určitou část péče doplácí. Na první návštěvě musíme pacienta vyšetřit a určit si předběžnou diagnózu (nebo klasifikaci) a dát pacientovi alespoň nějaké instrukce do další návštěvy. Navíc je někdy potřeba už na první návštěvě provést terapii a pacienta poučit o bezpečnostních a režimových opatřeních.

V rámci vyšetření je nutné pacienta důkladně vyzpovídat, nejčastěji totiž přichází jen s tzv. FT poukazem, na kterém není mnoho informací. A ačkoli je pacient někdy značně otráven mnoha otázkami (což je pochopitelné, protože na spoustu z nich již odpovídal několikrát), tak je potřeba se podrobně vyptat. Určité otázky mohou upozornit na závažný problém, který je určen k řešení s specialistou. Poté přichází samotné klinické vyšetření, které vychází z našich otázek.

Během tedy několik vteřin se musíme rozhodnout, jak budeme ve vyšetření pokračovat a udělat si alespoň základní úvahu, jak postupovat. Je totiž mnoho postupů a testů, které můžeme zvolit, ale jen některé jsou nezbytné a mají v danou chvíli smysl. Podle závažnosti je vhodné provést neurologické vyšetření, vyšetření rozsahu pohybů, síly a statické či dynamické testy. A to stále v daných 30 minutách.

A během dalších několik vteřin musíme dát všechny tyto informace dohromady a určit, co by měl pacient dostat jako autoterapii. Tedy terapii, kterou bude provádět doma, v práci nebo prostě kdy bude nutné během dne. To mu musíme vysvětlit a naučit. Tou půlhodinkou času tedy docela proběhneme a pacient je často zmaten, i když se mu často snažíme náš postup vysvětlit.

V těchto 30 minutách je také nutné vše uvést do zdravotnické dokumentace pacienta. Otázky je možné prakticky zapisovat při tom, kdy pacient odpovídá. Ačkoli z toho má často pacient velmi neosobní pocit a přijde mu, že mu nevěnujeme dostatek pozornosti, když stále hledíme do počítače. Vyšetření, zápis terapie a autoterapii musíme dopsat později. Kdy už vlastně u dveří čeká další pacient.

Tak nezbývá než si udělat několik poznámek a přivítat dalšího pacienta. Restartovat se zcela od začátku a začít zcela na novo. Možná u nás další pacient už byl, a tak máme o něco více času na samotnou terapii, vysvětlení všeho potřebného pacientovi a odpovědět na jeho otázky. I tak někteří pacienti potřebují více času pro naučení se cviku nebo vysvětlení.

Z tohoto důvodu si myslím, že je daleko vhodnější věnovat první návštěvě pacienta opravdu oněch zmíněných 50 minut. Jak pacient tak terapeut mají dostatek času na otázky a jejich vysvětlení. Samozřejmě při stavu 30 minut na jednu návštěvu pokračujeme s tím, co jsme nestihli při druhé návštěvě. Tehdy ale hrozí, že o pacienta „přijdeme“. Myslím, že je velmi důležité navázat s pacientem dobrý vztah již na první návštěvě. Už tak je pro něj jeho zdravotní stav důvodem ke stresu a když pak proběhne i první návštěva velmi rychle, pacient se často uzavře a ztratí chuť spolupracovat.

Celý náš den většinou proběhne dost ve spěchu. Z jednoho pacienta přepínáme na dalšího a v celém kolotoči diagnóz se snažíme co nejvíce soustředit a odvést co nejlepší práci a pomoci co nejvíce pacientům. Myslím, že proto většina z nás tuto práci dělá. Protože chceme pacientům zlepšit kvalitu života. Nemyslím si, že tato časová honička během dne, ale naše snažení podporuje. Jsme často unavení a psychicky i fyzicky vyčerpaní. Proto spoustu terapeutů mění svoje pracovní zaměření, krátí si úvazek nebo odchází do zahraničí.

Práce fyzioterapeuta vidím velmi náročnou právě pro její časový harmonogram a pro nároky na to, abychom pracovali jako stroje. Přepínali z jednoho pacienta na druhého, přijímali velké množství informací, která máme zpracovat během vteřin a udělat závěr, který určí, zda pacientovi pomůžeme nebo ne. Myslím, že i tímto vlivem se snižuje naše úspěšnost při léčbě.

Kvůli tomuto časovému tlaku se naše práce stává spíše mechanickým opakováním těch stejných postupů než specifickým návrhem terapie, který by vycházel z naší úvahy. Z úvahy do které bereme v potaz velké množství faktorů. Přemýšlíme nad odpověďmi pacienta a současně jeho vyšetřením a výsledkem by měla být konkrétní terapie pro konkrétního pacienta.

Na druhou stranu musím říci, že někdy si i my sami přiděláváme více práce. Bereme pacienty nad naše časové možnosti, místo oběda, po pracovní době, protože chceme vyjít všem vstříc. Vidíme dlouhé čekací lhůty a s pacienty pracujeme denně. Vidíme, v jakém stavu náš zdravotnický systém je (kvalita je myslím výborná, ale právě dlouhé čekací lhůty a nedostatek personálu je velký problém) a je nám současně líto pacientů. Protože víme, že každý má právo na péči. Na léčbu bolesti a zlepšení života.